Když jsme s prací začali a vyfoukli prvních pár skleniček, uvědomili jsme si, že není náročné, aby byly dokonale souměrné. A když jsme na to mysleli, trochu jsme je zmáčkli. A chtěli je zahodit jako nepotřebné plastové kelímky. Jenže jak jsme se na ně dívali, došlo nám, že to je ono, tahle sklenička vypadá jinak a z ruky nevyklouzne. Odhozený plastový kelímek, který nikomu neslouží, ale mohl by. Tak jsme si znovu řekli, to je ono. Nebo, mohlo by to být ono. Někomu možná nevadí, že je to pomačkané. Napadne ho, že je to pěkné, protože to bylo vyfouknuto a zmačkáno právě tady, v Čechách, tebou, mnou. Vzniká to tady a teď a ten otisk je právě touhle rukou a právě tímhle okamžikem. Uvědomili jsme si, že se nám tu rodí něco nového. Vše je rukodělné, řemeslné a tak jako komár, který se v pravěku utopil v pryskyřici, aby ztuhl v jantarovou brož, tak i my usilujeme o otisk určité chvíle. Když při výrobě prolétla vosa a někdo z nás se po ní ohnal, sklenička byla jiná! Když někdo z nás zakopnul, sklenička byla také jiná, když jsme si při foukání odkašlali, i tehdy vzniklo něco jiného! Jinak jsme dýchali, jinak mačkali. Byl to vždy trochu zastavený čas. Bublinka utkvělá uprostřed průhledné pomačkané hmoty. Navždycky zastavená… vteřinka! Sklo! Ale neděláme jenom skleničky, foukáme mnohem víc. Jako vítr!